Kdo se bojí psů, musí do školky. Rakša moc psy neznala a spíš se jich bála. Ale už při třetí návštěvě školky pro štěňata na cvičišti se chovala, jako že všechno zná a nic ji nepřekvapí.

Ve školce se psi předškolního věku například učí poslechnout páníčkovo přivolání i za rušivých okolností v podobě okolosedících ňafajících štěňat. Někteří páníčci přivolávali tak lákavě, že k nim příběhli i cizí štěňata, jiní lidé zas - ať volali jak chtěli - svému psu nestáli ani za pohled. Nezřídka si štěně také v běhu za páníčkem uvědomilo životní šanci a stočilo to k některému z dalších štěňat. Rakša se přivolat nechala vždycky, a tátovo usilovné volání následovala tak překotně, že párkrát nejdřív zryla trávu čumákem, než se jí podařilo synchronizovat neposlušné tlapky.

Největší psí radost byla v druhé části hodiny, kdy byla štěňata vypuštěna, aby si pohrála. Pohled to byl zábavný. Štěňata se téměř okamžitě začla honit, válet a hryzat. Až na jedno. Rakša se totiž zas téměř okamžitě začla lísat k lidem a štěňat se stranila. Pokusy o hraní řešila statečným útěkem, schovávala se k jakýmkoliv  člověčím nohám a ocásek měla stažený snad až na bradu. Naštěstí štěňata na ni tu a tam dotírala, až Rakša zjistila, že ačkoliv kdo uteče ten vyhraje, štěněcí hry jsou vlastně legrace a v případě nouze že je cenění zubů užitečná věc.

Další návštěvy byla čím dál víc sebevědomá až jsme tam přestali chodit, protože už měla nad všema štěňatama navrch a se šlechetnou oblibou terorizovala nejustrašenější a nejslabší štěňata v dosahu.

Školka byla nápomocná v socializaci, a dovádění se štěňaty byla zábava nejen pro psy, ale i pro lidi.

Více fotek zde.