Když jsem před třemi lety psal rukopis ke své skromné části knížky pana Hartla "Československý vlčák", dotknul jsem se v kapitolce "Chovatelský cíl" i otázky po smyslu existence našeho plemene. Je to dobrá otázka. Myslím že opomíjená. Prosím Vás o krátké zamyšlení nad tou otázkou, a dovoluji si Vás obtěžovat několika následujícími řádky.

Československý vlčák je pracovním plemenem. K získání vrcholových titulů potřebuje zkoušky z výkonu. Dosahuje jich. To je v pořádku. Je mimořádně odolný, vytrvalý, má vynikající smysly, především čich. To je v pořádku. Ale jak velký podíl narozených štěňat je pracovně veden a prakticky využíván? U kterých zkoušek či v jakém pracovním výkonu jsou využity mimořádné fyzické kvality československých vlčáků? A jak velký podíl psovodů s ambicemi směřujícími k vrcholovému výcviku psů si volí plemeno československý vlčák pro jeho vlastnosti?

Smutná čísla by to pro nás byla, nepropadejme nadějím ...

Jenže československý vlčák žije, jeho populace roste, jeho majitelů přibývá. Jak je to u pracovního plemene možné, když výcvikáři ho nevyhledávají, a jeho charakteristické vlastnosti jako odolnost, vytrvalost a ostré smysly nejsou pro zkoušky dle platných zkušebních řádů podstatnou předností? Kde se berou noví milovníci plemene československý vlčák? Proč lidé chovají toto plemeno? Proč ho chovám já? A proč třeba právě Vy?

A proč ne, nabízí se krátká odpověď. Lidé chovají ledaco. Pudlíky i dravé piraně. Štíry i jedovaté hady. Chameleony, varany i opičky. Lidé sedí ve věznicích mnoha vzdálených zemí za pašování chráněných druhů zvířat. Jednotlivci i státní instituce obcházejí mezinárodní dohody CITES. Kradou papoušky ze zoologických zahrad. A pak si svá zvířata označují mikročipy, aby je mohli identifikovat, až jim je někdo ukradne. Pštrosí maso i vejce či krokodýlí kůže jsou produkovány komerčními farmami. Soukromí majitelé chovají americké pumy, ussurijské tygry, perské levharty, kanadské i eurasijské vlky...

Chovat vlky, mít doma vlka ...

Nic nového pod Sluncem. Lois Crislerová to popsala v knížce Život s vlky. Jaromír Holeček v Osamělé vlčici. Erik Zimmen ve studii Vlk. Eberhard Trummler v knížce ...

Zkrátka příkladů je dost. Vlky chová kdekdo, jen se obávám, že mají něco společného. Nemohou se plně adaptovat na život v zajetí, a člověk jim přes všechnu snahu přijatelné podmínky nabídnout nedokáže. Vlci v zajetí trpí. Přečtěte si, prosím Vás o to, třeba hned první citovanou knížku a zamyslete se nad koncem příběhu.

Znám vlky. Pracuji se skupinou osmi vlků v ZOO Brno. Vídáme se denně, poznají mne z dálky. Vítají mne. Důvěřují mi. Důvěřují? Znají ten rituál. Příchod, oslovení jménem, vlčí pozdrav. Vyskakují k ochozu, zkouší mi olíznout podanou ruku. Sledují mne podél oplocení výběhu. Dominantní vlčice jde vedle mne, ostatní zahání. Jde sebevědomě, sebejistě, oddělená plotem. Ostatní ji následují, trošku se hádají o pořadí, jsou tak blízko. Stačí odemknout visací zámek, otevřít branku a ... kde jsou vlci?

Mladší zmizeli v noře, starší se tlačí na opačné straně výběhu, jen dominantní vlčice je asi v polovině a vrčí. Otočím se zády a nevšímám si jí, odváží se o něco blíž. Otočím se čelem, vyštěkne a couvne. Vykročím k ní, prudce uskočí a prchá, zatímco zbytek smečky definitivně zmizel v noře. To měla být ona důvěra? Ale ne, i po letech jen adaptace, zvyk. Musíte odebrat vlčátko matce, vytrhnout zvíře z přirozené sociální skupiny, aby bylo nuceno vytvořit si náhradní sociální vazbu na člověka. A potom ?

Vlče žije s námi. Zná několik osob, ve známém prostředí vypadá spokojeně. Na důvěrně známých místech si hraje, dovádí, těší se ze života. Několik okamžiků strávených pozorováním vlčete může člověku doplnit pohár chuti do života, přidat optimismu. Chvíle pozorování hry vlčat vyváží včerejší hádku s šéfem i pohled na poslední výplatní pásku. Pro nás. Pro lidi odtržené od přírody, vyřazené z ekologických vztahů či vyhnané z ráje - jak komu libo. Za jakou cenu ? Čím platí vlk za chvíli lidského potěšení ?

Z pohledu vlka je lidský svět děsivý.

Je chudý na podněty, proti běžnému biotopu vlka je takřka měsíční krajinou, avšak ty podněty, které přece přicházejí, mají naprosto nepřiměřenou intenzitu. Nedostatek jemných podnětů, přinášejících informace o okolním světě a zaměstnávajících vlčí nervový systém, je v lidské "civilizaci" zrůdně doplňován náhlými nárazy zvuků, pachů a světel tak silných, že na nich pro vlka není nic k hodnocení - jeho jedinou myslitelnou reakcí musí být zoufalý pokus o útěk do větší vzdálenosti.

Vlk je zrozen pro život v přírodě: Slyší vytí svých druhů na mnoho kilometrů i pohyb myšky pod vrstvou sněhu, vidí v šeru a registruje pohyb i v nepatrném zbytkovém světle, cítí stopu zvěře po mnoha hodinách, větří kořist na stovky metrů. Aby uspěl a přežil, vyhodnocuje současně množství informací příjmaných všemi smysly. Posuzuje naděje i rizika. Vyzná se v počasí, ví, kdy vystoupit do hor a kdy zůstat v údolí. Odhadne bezpečnou sílu ledu na řece i dobu, do kdy se ještě bude moci bezpečně vrátit před oblevou. Vyzná se v geologii a dokáže vyhrabat noru tak, aby se nesesula ani nebyla za půl roku zalita vodou. Vyzná se v ekologii a ví, kdy bude místní populace hlodavců gradovat a kdy začne jejich četnost klesat. Zná zákonitosti tahu jiných zvířat. Vyzná se v etologii a dokáže hodnotit chování velkých kopytníků i ovlivňovat podle své potřeby chování stáda. Mnoho má vrozeného. Snad ještě více se učí. Učí se sám metodou pokusu a omylu. Učí se ve smečce z omylů druhých. A učí svá mláďata, aby zvýšil jejich šanci na přežití. Učí je vyhodnocovat jemné podněty. Učí je posuzovat naděje a rizika. A učí je chování ve smečce - sociálnímu chování společensky žijícího zvířete.

Vytrhněte vlka z jeho biotopu. Však on si zvykne. Do smrti se sice bude děsit neznámých podmětů z lidského okolí, ale ve známém prostředí bude "spokojený". Vám asi nebude vadit, že jeho nervový systém nemá dost podmětů k vyhodnocování, dost možností k rozhodování. Nikdy se nebude rozhodovat, kdy vystoupit do hor a kdy sestoupit do údolí. A nikdy to nenaučí svá mláďata. Řetězec učení z generace na generaci bude navždy přerušen. Vlk už nebude vlkem. Ani původní ekosystém bez vlka ovšem už nikdy nebude původním ekosystémem.

Vlci zasluhují ochranu.

Ale nejsou na tom (zatím) tak zle, aby adekvátním způsobem ochrany jejich druhu byl záchranný chov. Vždyť vlci se poměrně snadno množí, pár mívá za normálních okolností štěňata každoročně a ve vrzích je více mláďat. Důvodem jejich ohrožení je úbytek životního prostoru - devastace přirozených ekosystémů, ale především jejich přímé pronásledování. Vzpomeňme na Beskydy - jak rychle byly požadovány výjimky ze zákona, jak brzy po objevení jediné(!) smečky byly navrhovány "regulační (!)" odstřely, jak rychle někdo stihl vypsat odměnu za nelegální usmrcení chráněných vlků. A jak rychle se dostalo do sporu ministerstvo zemědělství s ministerstvem životního prostředí o tom, zda má být vlk chráněným druhem nebo hájenou zvěří, aneb "z které kapsy vytáhne stát korunu".

Troufám si tvrdit, že hlavním faktorem působícím devastaci populací vlka (i např. rysa) jsou předsudky lidí, zejména lidí v přírodě ozbrojených - myslivců. Zatím co veřejně si myslivecká loby připisuje (obvykle málo podložené) zásluhy na ochraně přírody, uvnitř mysliveckých společností panuje dojemná shoda nad přijatelností a odůvodněností nelegálních odstřelů šelem i dravých ptáků a sov. Nezmění-li se veřejné mínění v této věci, budou myslivci dále porušovat zákon (jednotlivě), tolerovat a skrývat porušení zákona (kolektivně) a zasazovat se o výjimky a změny zákona (organizovaně).

Ochrana vlků začíná u veřejného mínění. U přesvědčování lhostejných, hrabivých, nikdynespokojených pitomců, aby kousek Světa nechali Přírodě či Bohu - jak komu libo. Chov vlků v zajetí není vhodnou cestou (a každý skandál vyvolaný případným únikem chovaných zvířat je pro ochranu vlků neštěstím). Chraňme vlky, bojujme za ochranu vlků, ale nechovejme je doma !!!

Chovejme československé vlčáky. Naše plemeno za to stojí. Českoslovenští vlčáci již dávno nejsou kříženci vlka a psa. Jsou plemenem psa. V přírodě jsou sice "jako doma", jenže i mezi lidmi jsou "doma". A možná, že přirozená krása československého vlčáka občas někomu připomene, že ještě krásnější tvor, vlk, bojuje o přežití.